♥1. kapitola♥

11.02.2014 17:28

1. kapitola - Pravidlo číslo jedna: naučit se lítat

 

 

 

Nemám ráda lítání.

            Dokáže pěkně člověka znejistit v pohybech a narušit jeho rovnováhu. Zato mu ale pomůže, aby se včas dostavil na hodinu, když nutně potřeboval.

            Neměla jsem v úmyslu, nechat se dneska zabít. Hlavně ne na botách s křidýlky. I když jsem samozřejmě umřít nemohla. Berte to ale ve správným slova smyslu. Tohle bylo horší než boty na podpatku. Tohle byly boty zkázy.

            I když Perseus se na tom nezabil a to byl jen polobůh.

            „Budeš na ty boty koukat hodně dlouho nebo už konečně poletíme?“ přerušil mě ze zamyšlení něčí hlas.

            Artemis. Moje nejlepší kamarádka.

            Bohyně lovu, přírody, svateb a měsíčního světla.

            Sotva jsme dokázaly mluvit, už jsme věděly, že máme k sobě hodně blízko. Vyrůstaly jsme spolu a tudíž jsme o sobě věděly vše. Tajemství mezi námi byla cizí a nějaké hádky a trable? Žádný. Bylo to dokonalé přátelství, ale přesto jsem někdy pociťovala, že mě jenom poučuje. Na druhou stranu jsem byla už na to dost zvyklá.

            „Jsi si jistá, že je to bezpečný?“ promluvila jsem po dlouhý chvíli a nedokázala jsem odtrhnout oči od těch bot, které jsem už předem nenáviděla.

            Artemis protočila své hnědé oči a pohodila hlavou, až se jí na ramena svezly nádherné ryšavé vlasy. To jsem jí dost záviděla. Byla dokonalost sama a neměla žádný nedokonalosti na pleti.

            Jo, asi se budete divit, ale i bohové mají beďary.

            „Přísahám na svoje přiblblý dvojče Apollóna, že se na tom nezabiješ. No tak, hele je to sranda, prostě si je nasadíš a aniž bys udělala jakýkoliv pohyb, prostě si pomyslíš cíl cesty a ty boty tě tam zanesou.“

            To je sice hezký, ale líp se to řekne, než udělá.

            Pomohla mi nasadit mi boty a sama vzlítla, takže se vznášela pár metrů nad zemí. S vyděšeným obličejem jsem se naklonila přes zábradlí. Opravdu pevná půda pod nohama s nadmořskou výškou nula se nacházela několik stovek metrů pode mnou. Nechtěla bych tam spadnout…

            „Nemohla bys radši zavolat bráchovi, aby mě odvezl do školy svým vozem?“

            „Víš, že na tom může jezdit jenom on. Bohužel… je to zlatý a pálí to - co je to? Můj brácha machrující na obloze celý den. Teď bude mít ale útrum, protože začala škola,“ zasmála se škodolibě.

            Probodla jsem jí pohledem, ale sama jsem její pocity chápala. Její bratr (dvojče) dostal zlatý vůz s koňmi, které měly stejně zlatou hřívu a srst bílou jak nejčistší oblaka. Jeho „dopravní prostředek“ mu záviděl každý a kdo by ne? Vůz měl obrovskou hodnotu a ještě ke všemu byl nepřehlédnutelný. To, že byl bůh slunečního světla nic neměnilo na tom, že Artemis mohla dostat k narozeninám vůz, který by byl určený pro ní, jako měsíční světlo. Kdybych byla na jejím místě, nejspíš by byl její brácha už mrtvý (v řečeném slova smyslu).

            „No fajn, ale zpátky k tobě. Pojď už, nechci přijít první den pozdě.“ Přilítla ke mně, vzala mě za ruku a táhla mě směrem      k otevřenému zábradlí.

            „Opovaž se!“ ječela jsem na ní a vzpírala jsem se jí, co jsem mohla.

            Pustila mě a založila si ruce v bok. „Persefono, jestli se okamžitě nevzneseš do vzduchu, tak přísahám, že dřív nebo později uvidíš Gorgonu Medúzu.“

            To byla věta, na kterou jsem slyšela. Gorgonu Medúzu nikdo potkat nechtěl. Byla tak ošklivá, že kdokoliv se na ní podíval, hrůzou z její ošklivosti všichni zkameněli. Věděla jsem to, protože ti, co pobrali ještě alespoň trochu rozumu, vzali si sebou zrcátko a machrovali před ostatními, že jí viděli. No, nejsem si jistá, jestli by neměli doteď ještě noční můry (tedy pokud si samozřejmě nevymýšleli).

            Zhluboka jsem se nadechla a nervózně si kousala ret. Udělala jsem několik kroků dozadu a ignorovala vraždící pohledy Artemis. V duchu jsem se trochu rozloučila se svými nejbližšími příbuznými, rozeběhla jsem se a skočila.

            Překvapivě jsem nepadala. Nic mě netáhlo dolů. Tady neexistovala gravitace. Spíš jsem jen tak volně visela ve vzduchu, v divné poloze, jako bych spadla, připlácla se na sklo a se stojící Artemis se založenýma rukama nade mnou.

            Povytáhla obočí, ale věděla jsem, že přemáhá smích. Já naopak udělala uražený a naštvaný výraz. „Když už jsi mě postavila na tyhle příšerný boty, alespoň bys mě mohla narovnat do svislý polohy.“ Artemis se uculila a odletěla několik metrů ode mě.

            Fajn, dneska na to půjdeme samy, dámy, promluvila jsem v duchu k botám a snažila se zakrýt svůj výraz na normální a ne psychopatický.

            Jako psychopat jsem vypadala, už jen z toho jak jsem divně ve vzduchu plachtila. Byla to moje první zkušenost s osobním lítáním - něco, jako bych se učila řídit pozemské auto. Tady neexistovala auta, ale nadpřirozené věci, takže všeobecným prostředkem, kterým jsem se dopravovala do školy celý můj dosavadní život, a který tu byl (alespoň pro většinu z nás) normální, byl lítající mrak.

            Jo, tak teď si totálně myslíte, že to v hlavě nemám asi v pořádku. Kdybych vám ale řekla, co tady ještě za věcičky máme, a které jsou pro nás, jako pro bohy úplně normální a nedílnou součástí našeho života - no, myslím, že byste radši měli opustit moje vyprávění a vrátit se k trochu… řekněme normálnějším věcem.

            Naopak lidem, kteří chtějí být ujetí, stejně jako jsem já… jo, klidně pokračujte dál ve čtení… tohle jen taková moje poznámka… No, každopádně… zpátky k mrakům.

            Mrak byl určený pouze dospělým a hlavně hlavním bohům. Cestovala jsem takhle kolem Olympu až do téhle doby. Byl to nejspolehlivější, ale za to dost často se rozpadající prostředek.

            U jiný dopravy, u které jsme si mohli být jistý, že se nerozpadne (a která byla nesmrtelná), byli pegasové a grifové. Posvátná zvířata uctívaná všude. A zase jako na potvoru jsem na něm jet nemohla. Vždycky jenom dospělí… Ne, děti  prostě museli mít lítající botičky, na kterých se mohli zabít a byl to pro ně něco jako trest.

            Vážně, horší to už být ani nemohlo…

            „Nechceš si máknout?“ zakřičela na mě z větší dálky a všude v okruhu několika kilometrů se rozléhal její smích. V duchu jsem snad už dnes po miliontý zanadávala a s uklidněnou - no, téměř uklidněnou - myslí jsem se dostávala z rozpláclé vodorovné polohy na svislou.

            Bezva! Konečně jsem udělala na tomhle úžasným vynálezu pokrok!

            S úsměvem na tváři jsem zamávala na Artemis a ukázala jí vztyčený palec. S uznalým výrazem mi zatleskala a dál mě pozorovala.

            Odhodlaná konečně se neztrapnit a posunout se o level výš, jsem vykročila pravou nohou dál. Sotva jsem udělala krok, otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a visela hlavou vzhůru s rukama založenýma na ramenou a výrazem: zmlkni nebo ti urvu hlavu. Artemidin smích mi ještě dlouho potom zněl v uších. Tohle bude hodně dlouhý den…

 

 

            Konečně jsem se k něčemu dopracovala.

            Dolítly jsme (Artemis) nebo spíš doplachtily jsme (tedy já) do naší školy, která se nacházela skoro u samého vrcholku Olympu - tedy hlavního sídla bohů.

            To plachtění, které jsem nazvala na začátku, znamenalo, že jsme mávala rukama jak praštěná a málem zabila opravdu polovinu svých spolužáků, kteří jeli samozřejmě do školy taky.

            „Sláva, že jsi se odhodlala,“ ušklíbla se Artemis a sundala si boty.

            Pokrčila jsem rameny a sundala si je taky. Už je nechci v životě vidět. I kdybych měla být doma a nechodit do školy. Jo, to by se mi moc líbilo…

            Sotva jsme si je sundaly, obě jsme uslyšely zvuk gongu. Ano - malí, okřídlení bůžci lásky, poslové zpráv a abych nezapomněla - i pěkní parchanti, měli na starost „školní gong“ (obdobná verze zvonění) a třikrát do něho uhodili. Podívala jsem se na hodinky a dost mě naštvalo, když jsem si všimla, že do gongu měli uhodit až za minutu. Za jednu blbou minutu, která by nám postačila zaplout do třídy a nedostat už první školní den trest.

            Měli rádi srandu a dělali všem samý naschvály. To byla jejich hlavní charakteristika a nedala se žádným způsobem vyvrátit. Leda Héra dokázala o nich říct, že jsou to její ňuňánci - ehm, asi ze mě vyjde „božský obsah žaludku.“

            Obě jsme zaklely a probodly je pohledem, načež se nám odpovědí dostal jen vícehlasý dětský smích. Teď už bosa jsme běžely po mramorových schodech kolem stájí s pegasy a grify až do budovy, která nesla název: Mytická střední: škola na přípravu nesmrtelného života pro bohy - zkráceně: Božská střední.

            Míjely jsme kolem mnoho ostatních studentů, kteří se snažili dostat se na poslední chvíli do správných tříd, po čemž jsme toužily obě taky. Zároveň jsme si nemohly nevšimnout nově opravených chodeb (a kdo ví - třeba i tříd?). Podlaha byla z mramoru ozdobená zlatými nápisy a ornamenty. Celá se leskla od čistoty, která tu panovala. To byla výhoda Olympu - žádný nepořádek, jen čistý vzduch, který se sem tam samozřejmě musel čistit od oxidu uhličitého, který nám posílali lidi, jako pozornost od jejich existence. Čili: žádné oběti různých plodin a zvířat - jen „krásné“ ovzduší.

            Zdi byly vymalované světle modrou a bílou, která měla připomínat oblohu. Uprostřed byly antické bílé sloupy, které se nacházely na Olympu na každém kroku a byly pro nás charakteristické. Ano, měli jsme moderní vybavení, ale prostředí připomínalo antické Řecko a musím říct, že se mi tenhle styl líbí mnohem víc, než třeba nějaké moderní tapety, podlaha a doplňky. Tohle je takový… víc příjemnější.

            A co nás obě nejvíce překvapilo: v hlavním (vstupním) sále, kde jsme právě byly, udělali nástěnku s rozpisy a různými informacemi (což nebylo tak překvapující), ale sochy všech bohů, kteří byli na Olympu, tedy rozhodně ano.

            Zíraly jsme na to s otevřenou pusou a očima hledaly sami sebe. Já se našla celkem snadno. Byla jsem vyobrazená v normální poloze s dlouhými medově blonďatými vlnitými vlasy až k pasu, s velkýma modrýma očima a plnými rty. Dobře - sochy byly sice čistě bílé, ale barvy svých vlasů a očí jsem si domyslet k soše dokázala.

            Artemis byla naopak byla vyobrazená v poloze třímající v jedné ruce luk a v druhé měsíc, jako měsíční světlo. Dokonce dokázali odhadnout i velikost našeho těla. Zatímco já byla vysoká a hubená, Artemis byla se silnějším tělem přizpůsobeným lovu a měla nižší postavu.

            Sochy vypadaly sice dobře, ale nebylo to trochu… kýčovité?

            „Táta se zbláznil,“ pronesla Artemis se stále otevřenou pusou a vykulenýma očima. Kolem nás už nikdo nebyl a v hrobovém tichu se její hlas rozléhal po sále trochu strašidelně. Trhla jsem sebou a němě přikývla.

            Táta se doopravdy zbláznil. Nevěděla jsem, že má vůbec pomyšlení na něco, jako je zábava, co se týče zařizování dekorací do místností. Kdybych to měla ohodnotit, tak bych asi řekla: vkus vytříbený, styl zvláštní, vzhled divný a celkově nějaký ne-příliš hezký.

            A abych se vrátila k tomu původnímu slovu táta.

            Táta = Zeus = otec Artemidy = nejvyšší bůh = vládce blesků, bohů a Olympu celkově = ředitel naší školy = můj otec.

            Ano, asi vám připadá zvláštní, že můj táta je Zeus, ale věřte mi - tady to není vůbec zvláštní. Tady je to úplně normální. Dalo by se totiž říct, že většina bohů jsou synové/dcery Dia. Kromě pár lidí. O tom vám budu muset říct, abyste to pochopili, ale stejně budete na to koukat tak trochu mimo a budete o mně mluvit zase o cvoku (no, tentokrát ale ne mojí vinou).

            Takže, začneme: Na začátku existovaly tři samozplozené prvky: Chaos, Gaie a Eros. Chaos zplodil sám bez milostného spojení několik dětí. Eros neměl žádné potomky a Gaie zplodila Urana, s kterým vytvořila milostný pár a porodila mu dvanáct Titánů a další různé bytosti. Každý pak z nich měl několik dětí (až tisíce), ale nejdůležitější z Titánů byli Kronos a Rheia.

            Uran se bál o svojí moc, o kterou by ho mohl někdo připravit z jeho dětí a proto Titány uvěznil uvnitř Gaie, která pod jejich tíhou nesmírně trpěla a požádala nejmladšího Krona, aby se pomstil za ní. Ten ve správnou chvíli připravil Urana o jeho - ehm, genitálie - které spadly do moře a z nich se narodila Afrodita (ta mrcha o které bude řeč ještě později).

            Kronos se pak oženil se svojí sestrou Rheiou, ale protože se stejně jako otec bál o svojí moc, požádal Rheiu, aby každé dítě, které mu porodí, mu dala a on ho pozře. Jak řekl, tak také konal a postupně pozřel: Deméter (mojí matku, o které taky budu povídat později), Hestii, Poseidona, Héru a Háda. Posledního potomka, kterého porodila, ukryla a když dorostl, porazil otce, vysvobodil své sourozence a uvrhl Krona do podsvětí.

            Ano, byl to právě Zeus a rozdělil si s Poseidonem a Hádem o části světa, kterým bude panovat. Zvolil si nebe, Hádes podsvětí a Poseidon moře. Zeus se oženil s Hérou a ostatním sestrám udělil důležité funkce.

            To byla nejdůležitější generace bohů, která vládla do teď a měla mnoho potomků, mezi které jsme se řadily například já s Artemis. Abych byla upřímná, nikdy jsem vztahy mezi bohy tak úplně nepochopila, abych dokázala o sobě říct, že jsem světa znalec - to tedy rozhodně nejsem. Naopak to dokážu vysvětlit takhle primitivní formou a dokonce neznám ani všechny své sourozence (ty čekají - jak říkáme s Artemis - na objevení).

            „Že se zbláznil, je slabý slovo,“ odpověděla jsem jí a zasmála se nad jejím kyselým výrazem, kterým si prohlížela některé jiné sochy bohů, které nebyly ani tak dokonale zakrytý.

            „Myslíš, že to dělali podle měřítek?“ ušklíbla se a ukázala na sochu Árese a jeho… ehm, velký genitál.

            Společně jsme se chechtaly až do třídy, která byla ve druhém patře. Ještě než jsme vstoupily, věděly jsme, že to bude průšvih. Nemusely jsme to ani slyšet a podle Héřina výrazu poznaly, že máme pravdu.

            „Máte problém, dámy,“ pronesla ledovým hlasem, při kterém mrazily všechny nervy v těle.

            No, bezva. Možná bych si teď radši zaplachtila někde venku na těch geniálních botičkách.